|
|
Boží obraz u Řehoře z Nyssy
Marunová, Magdalena ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Bartoň, Josef (oponent) ; Dus, Jan (oponent)
Cílem této práce je představit nauku Řehoře z Nyssy o člověku jako Božím obrazu, která se zakládá především na Řehořově díle Περ κατασκευ ς νθρώπουὶ ῆ ἀ (De hominis opificio). Řehoř ve svém spise vytvořil ze stoických zdrojů, z biblických interpretací inspirovaných Filónem Alexandrijským a Órigenem i z poznatků antického lékařství poměrně systematické antropologické pojednání. Na rozdíl od antických filosofických škol Řehoř odmítá v souvislosti s lidskou bytostí přirovnání k malému světu (mikrokosmu) a říká, že důstojnost člověka nespočívá v podobnosti stvořenému světu, ale v tom, že se člověk podobá Stvořiteli. Existuje mnoho rysů, na nichž se podobnost člověka Bohu zakládá, ale je to především nepochopitelnost, díky níž je člověk obrazem Boha. Nepochopitelnost spočívá v lidské mysli (νο ςῦ ), v níž lze onu podobnost člověka Bohu nejlépe rozpoznat. Mysl nemůže být umístěna nikde v těle a její spojení s tělem je podle Řehoře nevýslovné: mysl nesídlí v žádné části těla, a přece působí v celém těle a je jím ovlivňována. Božím obrazem je celé lidstvo, od prvního stvořeného člověka až po posledního. Až bude naplněn plánovaný počet duší, ustane čas a vše, co se v čase děje. Při konečné apokatastasi bude veškeré lidské či racionální stvoření obnoveno do původního stavu, jaký byl v ráji před tím, než...
|
|
|
Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin
Jirousová, Františka ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Sokol, Jan (oponent) ; Macek, Petr (oponent)
Tématem práce je pojem centrování v díle Teilharda de Chardin. Centrování je zkoumáno se zřetelem ke dvěma souvisejícím cílům. 1) Ukázat logickou strukturu Teilhardovy křesťanské evoluční teorie a 2) vyložit, jak se k sobě vztahuje centrování, které provádějí stvořené bytosti, a centrování připisované Bohu jako ohnisku evoluce. Jinak řečeno: ukázat souvislost mezi radikální svobodou, kterou Teilhard připisuje stvořeným bytostem a která podle jeho pojetí vrcholí u člověka, a Boží svobodou, která se projevuje řízením celého vesmíru k cíli, jímž je plnost bytí (pléróma). První část představuje Teilhardův život a kontexty jeho práce. Ve druhé části jsou vyloženy hlavní pojmy Teilhardovy teorie a metafyziky, jako je "vědomí", "duch", "energie", "centro-komplexita" a "hmota" a jsou vztaženy k pojmu centrování. Centrování je zde ukázáno jako činnost vědomí spočívající ve sjednocujícím formování mnohosti jejím provázáním různými typy vztahů kolem jednoho centra. Při takovém sjednocení se projevuje hlavní evoluční zákon "diferenciace sjednocením". To znamená, že takto sjednocené části se začnou rozrůzňovat. Je ukázáno, jak v evoluci postupně vznikají stále komplexnější celky obsahující více vzájemně kooperujících center a jaký význam mají pro kvalitativní nárůst bytí komunikační vztahové sítě mezi...
|
|
|
Ontologie prázdnoty
Smetana, Pavel ; Hogenová, Anna (vedoucí práce) ; Rybák, David (oponent) ; Semrádová, Ilona (oponent)
Tato práce je vícevrstevným zamyšlením nad tématem prázdnoty. Její prvotní inspirací jsou Bondyho úvahy na toto téma. Nejde o to, ukazovat na neukazatelné, či popisovat nepopsatelné, to by byla spíše filosofická statistika; prázdnota je tu primárně chápána spíše na způsob krajního horizontu, jehož bytostné připuštění zakládá možnost pravého setkání podobném smyslu uvažuje nad souvislostí prázdnoty a milosti a otevírá možnost chápat prázdnotu nikoliv jako axiologickou neurčenost, ale právě jako horizont zvláštního setkání se světem. Takto nahlížená prázdnota otevírá bytostnou plnost a zároveň braných souvislostí těchto myšlenek o mezích ontologie - Plótínovou koncepcí emanační ontologie, či se substanční ontologií ze Spinozovy Protože se v průběhu tohoto rozboru dostává do popředí problém statického a předsudečného chápání ontologické substance (která takové vlastnosti nemůže mít, vyjdeme jako krajního ontologického horizontu), otevírá se otázka původu tohoto problému; v Myšlení vnějšku) a Berďajevem následuje hodnocení možnosti ontologii, což je přeneseně otevření otázky vztahu moci a ontologie či prolínání mocenského hlediska do ontologické úvahy (prázdnota by v yslu představovala zřeknutí se moci). Druhá kapitola práce se návazně zabývá formami zřeknutí se tohoto mocenského hlediska, coby praktikovaného...
|
|
|
Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin
Jirousová, Františka ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Sokol, Jan (oponent) ; Macek, Petr (oponent)
Tématem práce je pojem centrování v díle Teilharda de Chardin. Centrování je zkoumáno se zřetelem ke dvěma souvisejícím cílům. 1) Ukázat logickou strukturu Teilhardovy křesťanské evoluční teorie a 2) vyložit, jak se k sobě vztahuje centrování, které provádějí stvořené bytosti, a centrování připisované Bohu jako ohnisku evoluce. Jinak řečeno: ukázat souvislost mezi radikální svobodou, kterou Teilhard připisuje stvořeným bytostem a která podle jeho pojetí vrcholí u člověka, a Boží svobodou, která se projevuje řízením celého vesmíru k cíli, jímž je plnost bytí (pléróma). První část představuje Teilhardův život a kontexty jeho práce. Ve druhé části jsou vyloženy hlavní pojmy Teilhardovy teorie a metafyziky, jako je "vědomí", "duch", "energie", "centro-komplexita" a "hmota" a jsou vztaženy k pojmu centrování. Centrování je zde ukázáno jako činnost vědomí spočívající ve sjednocujícím formování mnohosti jejím provázáním různými typy vztahů kolem jednoho centra. Při takovém sjednocení se projevuje hlavní evoluční zákon "diferenciace sjednocením". To znamená, že takto sjednocené části se začnou rozrůzňovat. Je ukázáno, jak v evoluci postupně vznikají stále komplexnější celky obsahující více vzájemně kooperujících center a jaký význam mají pro kvalitativní nárůst bytí komunikační vztahové sítě mezi...
|
|
|
Boží obraz u Řehoře z Nyssy
Marunová, Magdalena ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Bartoň, Josef (oponent) ; Dus, Jan (oponent)
Cílem této práce je představit nauku Řehoře z Nyssy o člověku jako Božím obrazu, která se zakládá především na Řehořově díle Περ κατασκευ ς νθρώπουὶ ῆ ἀ (De hominis opificio). Řehoř ve svém spise vytvořil ze stoických zdrojů, z biblických interpretací inspirovaných Filónem Alexandrijským a Órigenem i z poznatků antického lékařství poměrně systematické antropologické pojednání. Na rozdíl od antických filosofických škol Řehoř odmítá v souvislosti s lidskou bytostí přirovnání k malému světu (mikrokosmu) a říká, že důstojnost člověka nespočívá v podobnosti stvořenému světu, ale v tom, že se člověk podobá Stvořiteli. Existuje mnoho rysů, na nichž se podobnost člověka Bohu zakládá, ale je to především nepochopitelnost, díky níž je člověk obrazem Boha. Nepochopitelnost spočívá v lidské mysli (νο ςῦ ), v níž lze onu podobnost člověka Bohu nejlépe rozpoznat. Mysl nemůže být umístěna nikde v těle a její spojení s tělem je podle Řehoře nevýslovné: mysl nesídlí v žádné části těla, a přece působí v celém těle a je jím ovlivňována. Božím obrazem je celé lidstvo, od prvního stvořeného člověka až po posledního. Až bude naplněn plánovaný počet duší, ustane čas a vše, co se v čase děje. Při konečné apokatastasi bude veškeré lidské či racionální stvoření obnoveno do původního stavu, jaký byl v ráji před tím, než...
|
host ::
RSS.